Když se narodila moje Isabella, neměla jsem peníze na oslavu tak, jak bych chtěla. Ale měla jsem ruce, cit pro krásu a stůl v obývacím pokoji.

Začala jsem vyrábět šperky. Nejdřív pro ni. Pak pro sousedky. Pak pro cizí ženy, které mi psaly z celého Španělska.

Po léta nám tato malá dílna doma dala všechno — střechu nad hlavou, jídlo, vzdělání pro moji dceru. Nikdy jsme neměly moc. Ale nikdy nic nechybělo.

Moje dcera se jmenuje Isabella, stejně jako já. Nebyl to můj nápad — trvala na tom moje maminka. Jako by věděla, že jednou bude muset pokračovat v tom, co jsem začala.

Ten den přišel. Mám víc let, míň energie a realitu, kterou nemohu ignorovat: dílna bude muset zavřít. Ale než se tak stane, Isabella — moje dcera — se rozhodla mi pomoci prodat vše, co ve skladu zbývá. Každý kousek vybraný mnou. Každý se svým příběhem.

Není to výprodej. Je to poslední objetí všeho, co jsme spolu vybudovaly